Zdroj: http://candita.cz/index.php?a=pretty-woman/22.po-dvacate-druhe-hodine  •  Vydáno: 17.11.2019 21:32  •  Autor: Blanch

22. Po dvacáté druhé hodině

Fandom: Harry Potter
Rubrika: Pretty woman
Žánr: genderswap, slash, preslash, het, pwp, smut, humor, detektivní, dobrodružný, darkfic, depresivní, angst, fluff, romantika
Postavy: Harry Potter, Draco Malfoy
Shrnutí: Stará Drarry (primárně, mimo jiné) povídka, která vznikala mezi léty 2006 - 2014.

 

 

 

Jakmile se Harry dostavila na určenou hodinu setkání ke Snapeovi, někdo tam byl. Netušila kdo, ale slyšela hlasy, a pak bylo jen slyšet, jak se ten někdo přemístil letaxem.

 

Celou dobu jejich schůzky nepromluvili skoro ani slovo. Striktně se drželi testů a pracovního nasazení. Atmosféra mezi nimi byla napjatá a Snape se snažil dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo a celý ten incident jako by neproběhl.

Vyzkoušel na Harry několik dalších nových utrejchů, jejichž chuť byla doslova odporná a Harry pojala podezření, že je tak odporné Snape uvařil záměrně, aby ji vytrestal. Nicméně jak se zdálo, ani jeden z těch blivajzů neměl žádný pozitivní účinek, pouze dva podivně reagovaly, jak Snape stihl nadšeně poznamenat.

 

Po jednom lektvaru Harriet narostl obrovský frňák, který pak musel profesor odstranit kouzlem, nutno podotknout, že se u toho málem popadal smíchy za břicho, Harry ani netušila, že se někdo jako Snape umí opravdu od srdce smát. Po tom druhém se udělalo dívce nevolno. Zřejmě utrpěla alergickou reakci na některou z ingrediencí, co obsahoval.

 

Zdálo se, že další pátek nepřinesl nic nového, protože o tři hodiny zkoumání později stále neobjevili nic, co by je někam posunulo. Ani mistr lektvarů si nevěděl rady, což Harry zklamalo v poslední době asi nejvíc.

Nejspíš by si to už měla přiznat, konečně se postavit tváří v tvář realitě. Už z ní zřejmě nikdy nebude muž a měla by to přijmout jako fakt a neupínat se ke zbytečným nadějím.

 

A stojí o to vůbec? Na jednu stranu už si zvykla se svým novým tělem žít, i když ta hormonální smršť jí doslova měnila osobnost, ale jisté výhody se jí líbily. Na misce vah – co z toho pro ni mělo větší důležitost? Být naživu, i když takto, naučit se žít jinak, nebo se pokoušet o nemožné a svůj život promarnit?

Věděla jedno. Jako žena si toho může dovolit trochu víc a ostatní se s tím smíří snáz. Proč je tak společnost nastavená, že se křehčímu pohlaví jednodušeji odpouští prohřešky?

A taky měla i jiný důvod, výmluvu. Měla snadnější odůvodnění pro samotný fakt, že se jí líbili taky muži.

Zvláště jeden konkrétní, což ji zatěžovalo na svědomí asi nejvíc, protože věděla, že takový zájem není oběma směry opětován.

 

 

***

 

 

Bylo už něco po dvacáté druhé hodině, když přicestovala letaxem. Domem se rozprostírala tma. První, co spatřila, když vylezla z krbu ven, byla postava, která dřímala na křesle v salónku, pod bradou jí volně ležely noviny a ruku měla svěšenou podél opěradla.

Usmála se. Byl tak roztomilý, když takhle spal.

Přišla k němu blíž a odložila noviny, které byly otevřeny na straně s inzercí, na stůl.

Zatřepala s ním.

 

„Draco,“ zašeptala tiše, třesouc s jeho tělem. Ale nic.

„Draco, no tak, Malfoyi, vzbuď se,“ zatřásla s ním o něco víc a bledá víčka se v tu ránu otevřela a mladý aristokrat sebou cuknul.

Harry se usmála. „Je pozdě, asi by sis měl jít lehnout, na tom křesle to nemůže být moc pohodlné,“ usoudila a zase se zpříma narovnala.

Hleděli si vzájemně do očí.

Po chvíli Draco Malfoy přikývnul.

„Kde je Remus, už asi spí, že?“ zeptala se po chvilce Harriet, když už byl blonďák na odchodu. „Chtěla jsem mu jen…“

„Kdo? Lupin? Někam šel a myslím, že se ještě nevrátil.“

„Cože? A kam šel?“

„Jak to mám vědět, Potty. Já se ho neptám, kam chodí a nesleduju jeho denní režim. Je mi šumák, co ve svým volnu dělá. Večer někam odešel a prostě se ještě nevrátil.“

Harry se zamyslela. „Už zase?“

 

Nebylo to poprvé, kdy Remus beze slova zmizel. Ne, že by snad měl povinnost Harry jako mámě kvočně hlásit, kam chodí a v kolik se vrátí, ale měla o něj obavy. Běžně se vracel kolem druhé až třetí hodiny ranní. Myslel si, že ho nikdo neslyší, ale Harry nikdy nedokázala spát klidně, pokud nebyli všichni doma a v bezpečí. I ten náfuka Malfoy.

Možná to byl ten zachráncovský komplex, kterým celý život trpěla, a možná to byl jen defekt z povolání. Být bystrozorem taky něco znamená a rozhodně to po všech těch zkušenostech a případech ovlivnilo její vnímání. V dnešní době se totiž může stát úplně cokoliv, což akorát mělo za následek, že i pár let po válce neustále očekávala, co se kde zvrtne a který z jejich blízkých na to doplatí.

 

„Dobrá. Tak já jdu do sprchy a spát. Byl to náročný den, tak dobrou noc, Draco.“

 

Plavovlasý mladík zprvu na dívku jen udiveně hleděl, obočí mu vyletělo do čela v momentě, kdy vyslovila jeho křestní jméno. Ale nakonec usoudil, že popřát dobrou noc mu nic neudělá, ačkoliv on z nějakého podivného důvodu v posledních pár dnech nemohl zamhouřit pořádně oka. Buď se mu zdály noční můry, nebo jednoduše nemohl usnout.

 

„Sladké sny.“

 

 

***

 

 

Horká voda příjemně hřála a uvolňovala. Harry byla ze všeho napjatá. Pomalu už byla na to věčné napětí a tlak zvyklá, přece jen to už bylo nějakou dobu. Pořád myslela na dnešní večer a všechny ty nevyvedené experimenty. Pokud už nebude tím, čím byla kdysi, zmizí ze světa Harry Potter. Hrdina pronásledovaný novináři a šílenými fanoušky.

Usmála se.

Možná nebude zase tak špatné zůstat Harriet Evansovou. Už nikdy by ji nespojovali s tím Chlapcem, co přežil. Už by ji nezastavovali na chodníku a nežádali o autogramy. Už by o ní nepsali žádné fantasmagorické články. Byla by v kouzelnickém světě naprosto nezajímavou a neznámou osobou, o jejíž osud by se nikdo veřejně nezajímal. Přesto by to stále byla ona a mohla dál dělat, co dělala. Věnovat se práci, která ji naplňuje, snažit se svět očistit od špíny. Mít své staré přátele.

Možná si v nitru přece jen přeje, aby to už takhle zůstalo napořád.  Aby už měla od všeho klid. Možná si přeje, aby se Snapeovi jeho výzkum nezdařil. Takhle se na věc totiž nikdy nedívala. Tento úhel pohledu se jí zjevil prvně a popravdě ani nebyl nepříjemný.

 

Pod horkou vodou spadající jí přes tvář se pousmála nad houfem myšlenek o budoucnosti, ve které už nebude žádný zlatý chlapec.

 

Zastavila kohoutky a podala si osušku. Dobrých pár minut poté už hleděla do zrcadla na svůj odraz. Byla spokojená s tím, co viděla. Asi. Možná je to dar a ne trest.

 

Oblékla se do noční košile a usušila si kouzlem vlasy. Chystala se jít konečně spát, víčka jí padala a každý sval na těle zoufale volal po odpočinku, navíc už bylo poměrně pozdě. Něco ji však rozrušilo. Celá ztuhla, když se ten zvuk ozval podruhé, možná hlasitěji. V rychlosti popadla svou hůlku a vystřelila do chodby, odkud ten zvuk vycházel.

 

Byl to křik. Žalostné volání a prosby. Křik a nesl se v barvě hlasu Draca Malfoye.

 

„Ne, ne! Prosím! Ne!“

Vycházel přímo z Dracova pokoje.

Přesunula se k jeho dveřím a bez váhání je otevřela. Majíc napřaženou hůlku, byla přichystaná k okamžitému útoku.

 

Když však v rychlosti přelétla očima pokoj a zjistila, že v něm nikdo není, zatímco Draco sebou škube rozrušeně v posteli, dala si vše dohromady. Klesla hůlkou k zemi. Zavřela za sebou dveře a přešla k posteli.

Její kolega křičel ze spaní. Vypadalo to, jako by mu po tvářích stékaly slzy, ale v té tmě to nebylo příliš poznat. Sténal a měl naprosto bezradný výraz.

 

„Ne, nedělejte to! Mami! Mami!“

 

Noční můra. Bez pochyb. Harriet s Dracem mírně zatřásla.

 

„Draco, no tak, vzbuď se. Draco, to je jen sen, vzbuď se…“ chvilku s ním třásla a dlaněmi se mu snažila neublížit, ale nebyla ani příliš šetrná. Potřeboval se probrat, a to hned.

Blonďák otevřel své šedavé oči, které v záři měsíce vypadaly jako ze skla. Ale nebyly chladné jako jindy. Byly plné strachu a zmatení. Řasy se mu třepotaly stejně jako zbytek těla.

„Ššš, to nic. Všechno je v pořádku. Ty seš v pořádku, Draco. To byl jen sen, uklidni se,“ konejšila ho dál Harry a k vlastnímu překvapení ho skoro láskyplně pohladila po vlasech. Draco neuhnul. Jen se dál celý třásl a vyjeveně na ni hleděl, jako by mu teprve mozek sepnul a snažil se logicky vysvětlit, co se děje.

„Co… Co tady děláš?“ třásl se mu i hlas.

„Křičel jsi, hodně si křičel,“ zkonstatovala dívka. Stále měla dlaň na jeho hlavě.

„Aha,“ podíval se mladík na drobnou ruku, kterou se ho dotýkala. „Ehm, to už je dobré,“ sundal ji ze svých vlasů. „Můžeš zase jít, nepotřebuju tě,“ odseknul tvrdě.

„Nemusíš se přede mnou stydět, každý máme noční můry a vím, že nejsou příjemné. Nechceš, abych tady chvíli zůstala, než to úplně přejde?“ sama se podivila, kde se v ní tohle samaritánství bere. Ne, že by si to hluboko uvnitř nepřála z osobních důvodů.

„Ne, nejsem malé dítě, Potty!“ posadil se naštvaně Malfoy. „Můžeš zase hezky odkráčet, odkud ses vzala.“

Harry se zakabonila. „Tak proč si neuděláš Bezesný lektvar jako každý normální kouzelník namísto toho, abys tu řval přes celý barák a budil všechny v něm,“ vyhnula se ale faktu, že Remus stále doma není.

„Protože nemám potřebné ingredience a jak je ti jistě známo, nemůžu odtud ani na krok!“ vrátil jí to jedovatě mladý aristokrat.

„Fajn, zítra ti je pořídím!“ postavila se naštvaně Harry a zamířila ke dveřím. Teď už o něco klidnější Malfoy si mezitím zase lehl a zachumlal se do přikrývky, hledě na měsíc, který mu svítil do okna.

 

Harry už téměř za sebou zavírala dveře, když se ozval sotva patrný hlas.

„Harry?“ Draco se nakonec trochu zamyslel.

Dveře se znovu otevřely a dívka nakoukla dovnitř.

„Hmm,“ pronesl tiše a pokud kdy existovalo adekvátní slovo, které by opsalo tón, jaký použil, dalo by se vyjádřit jako stud. „Nerozmyslela sis to?“

Malfoy se styděl!

„Co?“

„Zůstaneš tady se mnou?“ byla v tom prosba.

Harry zapřemýšlela, jestli v tom nejsou zase ty Malfoyovy záludné manýry, kterými se jí snažil celý ten čas svádět, ale nevypadalo to tak. Tvářil se opravdu jako ublížené stěně. Poníženě, nesvůj a poprvé v životě ho vnímala jako křehkou bytost, která cítí bolest. Zřejmě to s ním muselo pořádně zacloumat.

Divoce se jí rozbušilo srdce, polila ji vlna horka a přívětivě se usmála. Nikdy by se mu za to nevysmála. Navíc věděla, že Dracovi zabili matku přátelé smrtijedi. A z toho, co zaslechla, tak Draco u toho osobně byl a zřejmě to nebylo nic pěkného.

Jeden si nemusel dvakrát domýšlet, aby mu došlo, že ho taková vzpomínka bude trápit ve snech. Tušila, že jediné, co ho dělí od toho, aby se svěřil, je ta jeho zatracená malfoyovská pýcha.

 

„Posuň se,“ přistoupila znovu k jeho posteli. Odvážila si lehnout na kraj a otočila se tváří k němu. A zatímco se uvelebila pod společnou peřinou, omylem se dotkla jeho nohy tou svou a odvážila se ji tak dokonce nechat. Nenápadný dotek taky dokáže ukonejšit a Malfoy si toho ve svém rozrušeném stavu možná ani neuvědomil.

„Děkuju,“ zašeptal tiše Draco. Skoro neslyšitelně.

Harry se cítila skoro poctěná, že tohle sprosté slovo bylo jeho hlasem pronesené zrovna k ní.

 

Draco se snažil, aby se žádnou podezřelou částí těla o Evansovou neotřel. Nechtěl ji vylekat, což bylo pro něj nové uvědomění. Vlastně ani netušil proč. Ale cítil se tak nějak… V bezpečí.

Ani si nepamatoval chvíli, kdy naposledy se podobně cítil. Možná snad jako malý v matčině náruči. Byl ze situace mírně nervózní, ale byl za ni rád.

Začínal si trochu připadat jako ufňukaný hlupák a styděl se za sebe, ale míň, než by vlastně měl, míň než jindy. Bylo to zvláštní. Najednou mu přišlo, že je to vlastně docela normální jev se takhle emocionálně ponížit před Evansovou, skučet a vyřvávat a nechat se jí pak utěšovat.

 

„Chceš o tom mluvit?“ prolomila ticho a Draco si všiml, že se dívka se na něj upřeně dívá, přičemž on přemýšlí nad žalostným osudem vlastního ega.

„O čem?“

„Ty víš. O té noční můře. Třeba se ti uleví. O smrti své matky,“ zašeptala.

Chvíli na ni tupě zíral. To byl tak čitelný?

Pochopila, proč se zatvářil zmateně a dodala: „Volal si její jméno. Dovedu si představit proč.“

Zhluboka vydechl a na pár chvil uhnul pohledem. „Ne, myslím, že ne,“ necítil se na to, aby teď o tom Harry vykládal. Na to pro něj bylo příliš brzy. Možná, že jednou jí to poví, i když nevěděl, proč by to měl dělat. Vždyť je to jen Evansová, ne?

Ale snaží se ti pomoct! Ozval se hlas v jeho hlavě.

No, do budoucna o tom popřemýšlí.

„A můžu ti nějak jinak pomoct? Chceš třeba horké mléko s medem? To někdy pomáhá, můžu ti ho udělat, bude ti pak líp.“

Kdyby to nebyl Draco Malfoy, možná by se vážně rozbrečel!

Už dlouho nezažil, že by se o něj někdo tak důvěrně staral. Měl co dělat, aby nebylo dojetí na jeho tváři tak znatelné. Vlastně si toho vážil, vážil si, že se tak snaží, aby mu bylo líp. Ale proč to dělala? Proč? Vždyť byl na ni vždycky jen protivný, zlý a sprostý. Vysmíval se jí, ponižoval ji a nenechal si nikdy ujít příležitost, aby dal najevo, jak jí pohrdá.

 

„Ne,“ usmál se a zaklesl se pohledem znovu v jejích očích. „Ale…“ neodvážil se dokončit celou větu.

„Co?“

„Budeš se na mě zlobit,“ řekl tak netypicky a nemalfoyovsky s podivným zabarvením v hlase.

„Do toho.“

„Mohl bych se trochu přitisknout?“ bylo jednodušší říct to na rovinu, než kroužit kolem horké kaše, jak se tak říká. Nikdy si nepřipadal tak zranitelně a nedůstojně, ale něco ho přinutilo to zkusit.

Žádal o něco intimního a lidského. A tento vnitřní pocit byl v jejich rodině neprobádané území. Nikdy netušil, že by se podobně vůbec někdy mohl cítit. Něco se v tu noc mezi nimi zlomilo a změnilo jejich vnímání sebe samotných.

 

Harry se znovu vřele usmála. Neurazilo ji to, nevyděsilo ani neodehnalo a to nečekaně Dracovi zvýšilo tep. Viděla, jak se ten pocit vykresluje v Dracově tváři. Nebyl chtivý, byl nesmělý, o to spíš, že to byla pro ni rarita, byla zvědavá, jestli ta zmijozelská schránka má tam uvnitř někde opravdovou duši.

„Mohl,“ dovolila mu, otočila se k němu zády a přisunula se blíž natolik, aby ji mohl obejmout kolem ramen a zároveň se trupem natisknout na její záda.

Nechala se ochotně vtáhnout do objetí, na krku ji zašimral hluboký a horký povzdech.

 

Netrvalo to dlouho a k překvapení obou usnuli smířlivým a klidným spánkem.

 

 

***

 

 

Ráno, když se Harriet snažila tajně odplazit k sobě do pokoje, aby neprasklo, že celou noc spala u Draca v pokoji, jako naschvál vrazila přímo do Remuse.

Ten překvapeně zdvihl obočí, když si všiml, odkud Harry vychází, ten uličnický pohled jeho očí byl neomylně všeříkající.

 

„Zajímavé…“ poznamenal pobaveně.

„To není tak, jak to vypadá!“ bránila se ihned dívka.

„A jak to vypadá?“ bavil se tím dál vlkodlak.

„Já… On…Totiž…“

„Tak ty nebo on? No?“

„Draco měl prostě jen noční můry, a tak jsem s ním zůstala přes noc, aby mohl klidně spát,“ vysvětlila mu na rovinu, jak to bylo. Byť to byla pravda, už jen ta holá věta zazněla v jejích uších tak nepřesvědčivě, že by to sama sobě sotva uvěřila.

Výraz v Remově tváři se ještě víc rozzářil. V očích mu šlehaly imaginární plamínky a na rtech se mu rozlil úsměv. Že býval kdysi Pobertou, o tom nebylo pochyb.

„Tak Draco? Tak to je skvělé. Taky mívám noční můry, tak až zase budu nějakou mít, tak se zastavím,“ usmál se rádoby nevinně.

„Remusi!“ rozesmála se Evansová. „Ty zase hned musíš všechno překrucovat. Seš jako Sirius!“ při vyslovení toho jména ji píchl mírný osten viny u srdce.

„To bude tím, že jsme byli dlouhá léta přáteli,“ smál se dál její bývalý profesor a zlotřile jí rozcuchal vlasy.

„Zřejmě,“ snažila se odstrčit se smíchem jeho dlaň. Prohlédla si ho a všimla si, že je oblečený do svátečních šatů, přestože bylo velmi brzy ráno. „No moment, to jako už někam jdeš nebo ses teprve vrátil?“ obrátila konverzaci.

Naproti tomu, kdyby byl v tuto chvíli Remus v podobě vlkodlaka, určitě by provinile sklopil uši, soudě podle výrazu, který teď na oplátku Harry věnoval.

„No… Já… Totiž… Víš…“

„Nic nevím, povídej.“

„Já jsem přišel.“

„Opravdu?“ nadhodila s ironií v hlase, teď mu to celé hezky vrátí. „A kdepak si to vlastně byl? Možná spíš… Kampak to chodíš tak často, že se vracíš pozdě v noci nebo ráno? Skoro tady nejsi, moc tě nevídám.“

„Ale no tak Harry, přece nejsi moje matka.“

„To opravdu nejsem, díky Merlinovi, ale mám o tebe strach. Navíc tě skoro nevidím, chybíš mi.“

„To je od tebe milé. Ty mně taky, ale vážně nemusíš mít o mě strach,“ poplácal ji Remus po rameni a jeho úsměv byl zase tak vřelý, jaký ho u něj vídávala už od školy.

„Tak mi aspoň řekni, kde seš, abych mohla být v klidu. Venku pobíhá nějaký pomatenec, co zabíjí lidi, potřebuju vědět, že se nestaneš jednou z jeho obětí.“

Na Removi bylo vidět, jak se kaje. Věděl, že dřív nebo později si ho Harry stejně podá. „Nechtěl jsem ti to říkat. Hledám si práci.“

„Nepotřebuješ tak nutně práci, nemusíš mi platit nájem a Sirius odkázal nějaké fondy Blacků i tobě, nebo ne?“ vzpomněla si na univerzální poslední závěť Siriuse Blacka, kterou našel Řád několik let po válce v Siriově pokoji pod matrací.

 

Ne, že by byla tak důležitá, protože po jeho smrti zákon automaticky vše přiřkl Harrymu, od domu až po bankovní účty, nemovitosti nebo i samotnou možnost využívat příjmení Black. Harry nesáhl na jediný svrček rodinného jmění Blacků. Grimmauldovo náměstí byla pouhá výjimka, byť to mělo být jen dočasné řešení, než si sám jednou najde pohodlný byt. Léta plynula a on si na to tady jednoduše zvykl.

 

„Hledám práci, protože si hledám i byt,“ přidal se Remus.

„Cože?“

„Snad sis nemyslela, Harry, že tady budu napořád. Nemůžu se ti věšet na krk a zabírat tu místo. Je to tvůj dům a já jsem samostatný a chci žít svůj život, jistě mě chápeš.“

„Nepřekážíš mi tu, jsem ráda, že seš tady. Aspoň ten dům není tak prázdný, jak býval.“

Remus se zase lišácky usmál. „Vždyť máš tady přece Draca. Nečekáš od starého vlkodlaka, že ti bude vychovávat malé Malfoyata, že ne?“

„Remusi!“ rozesmála se a praštila ho do paže.

„Chápej, Harry. Byl jsem vždycky zvyklý žít buď sám, nebo s Dorou. Se svými přáteli nežiju. Navíc to po delší době nedělá dobrotu. Každý chce svoje soukromí. Tak mě zkus pochopit. Říkal jsem na čas a tak jsem to i myslel.“

„Jasně, já to přece chápu,“ svěsila Harry hlavu i ramena. „A máš už něco?“

„Popravdě ne. Ani jedno, ani druhé.“

„A chceš s tím pomoct?“

V tentýž moment to vypadalo, jako by se Remus nad samotnou otázkou zarazil. Prohlížel si zkoumavě Harrietinu tvář, načež se pousmál. „Ne, děkuju ti, tohle je můj boj. Chci mít pocit, že s tím vším balastem kolem taky něco dokážu.“

„Rozumím. Tak mi nezbývá, než ti popřát hodně štěstí.“

„Děkuju, Harry. Jdeš si ještě lehnout?“

„Jo. Malfoy se strašně roztahuje, vůbec jsem se nevyspala,“ postěžovala si útrpně.

„No jenom aby,“ dobíral si ji ještě starší muž, ale to už ji nohy odnášely pryč.

 

Za hlasitého smíchu se zavřely dveře od obou jejich pokojů. Za dveřmi jednoho Harry unaveně padla do vlastní postele.