Zdroj: http://candita.cz/index.php?a=buh-malfoy/2.kapitola-samota  •  Vydáno: 3.12.2018 22:44  •  Autor: Blanch

2. kapitola - Samota

Fandom: Harry Potter
Rubrika: A tak Bůh stvořil Malfoye
Omezení: 18+
Rok vzniku: 2007
Pár: Harry Potter/Lucius Malfoy
Žánr: slash, pwp, badfic, angst, bloodplay, psychologický, depresivní, non-con, rape, tragédie
Postavy: Lucius Malfoy, Harry Potter, lord Voldemort, Severus Snape
Shrnutí: Svět se nadobro změnil. Temná strana zvítězila. Anglii ovládnul Voldemort, svět potemněl a ním i nálada. Lucius Malfoy zůstal sám. Sám se svou pomstou. Ale nastane den, kdy bude moci svou pomstu uskutečnit... Hlavně, když mu tak příhodně nahraje sám Pán temnot.
Slovo autorky: Povídka je hodně stará, vznikla v době, kdy ještě nevyšly všechny HP knihy, tedy se v ní mohou vyskytovat jisté nesrovnalosti.

 

 

 

Lucius ráno snídal, popíjel černou kávu a pročítal si přitom Denního věštce, který od doby pádu „dobré“ strany pozbyl na své reputaci. Stejně nebylo co číst, Denní věštec byly poslední noviny, které zlou dobu přežily a které zůstávaly aspoň minimálně funkční, i když žel Merlinovi ne nestranné. Pod tíhou despotizmu Pána Zla neměli reportéři moc na výběr.

Dnes se tam psalo jen o tom, jaký je nedostatek domácích skřítků a služeb v domácnosti.

 

Bylo kolem šesté hodiny ranní. Dlouhá léta už měl plavovlasý muž neklidné spaní a už dlouho se mu nestalo, že by vstal později než po sedmé hodině, pokud se tedy večer předtím sám neodpravil lahví bourbonu.

 

Zatímco si Potter ve vedlejší místnosti ještě spal, on už měl dávno po snídani.

Vešel do místnosti a zrakem spočinul na poloodhaleném těle Nebelvíra. Neklidně se převaloval a třepetal víčky, zřejmě taky neměl zrovna příjemné spaní.

Přistoupil k němu blíže, aby na něj dosáhnul. Podrážkou boty ho vcelku lehce kopnul do stehna. Potter se ihned probral.

 

„Vstávej, Pottere! Nemysli si, že když už teď nejsi ve spárech Temného pána, že tady budeš spát, nezařídil jsem ti ozdravný pobyt, jasné? Už jsi dávno úplně zdravý! Teď jsi pro změnu můj otrok a budeš dělat, co ti já nakážu!“

Potter na něj poloospale hleděl a zpod víček vyklouzl odevzdaný pohled.

„Rozuměls mi?“ Optal se s nevolí v hlase Malfoy a jako by nic si začal upravovat volán u pravého rukávu svého hábitu. Černovlasý mladý muž mlčel.

„Tak rozuměl si mi?“ Kopnul do něj znovu, aby vyvolal odezvu. „Odpověz!“

„A-ano…“ skrze popraskané rty se prodralo nesmělé přitakání.

„Pane!“ Dodal sebevědomě Malfoy.

„Ano, pane!“

„Tak je to lepší,“ zašklebil se jeho nový pán. „Teď jdu něco vyřídit. Až se vrátím, Pottere, ať se celá rezidence leskne, pověřil jsem svého domácího skřítka, ať tě tady víc provede a ať ti dá k dispozici nějaké mudlovské čisticí prostředky. Bude tě hlídat. Ode dneška budeš na slovo poslouchat i ji!“ Semknul nebezpečně rty. „Ruth!“ V mžiku, kdy vyslovil ono jméno, se vedle mohutné bledé postavy objevila skřítka. Měla velké klapaté uši a velké vodnaté modré oči. Byla o něco menší, než Dobby, co si Harry pamatoval. Na sobě měla stejný ošuntělý povlak od polštáře, který i on tehdy nosíval a na lícní straně dlaně měla nějaký identifikační kód.

Harryho zrak na ni sklesle padl, načež se znovu obrátil na Malfoye. „Ano, pane.“

„Jsem rád, že jsme si rozuměli.“

 

 

***

 

 

„Vítej, Luciusi. Jak se ti daří, příteli?“ Oslovil familiérně Temný pán svého nohsleda. „Co Potter? Nezlobí?“ Rozesmál se a s ním i jeho suita, která byla přítomna v sále. Ihned je sjel nevlídným pohledem a smích utichl.

„Potter je v nejlepších rukách,“ zašklebil se jízlivě blonďák a do jeho hlasu se přikradla špetka sarkasmu. To, co si však upřímně pomyslel, si nechal pro sebe.

„V to pevně věřím, Luciusi. Copak náš hrdina, vždycky musel mít něco extra.“

„Souhlasím, můj pane,“ sklonil se věrně Lucius, až se lem jeho hábitu dotknul podlahy.

„Ale kvůli tomu jsem s tebou nechtěl mluvit. Je tu něco důležitějšího k projednání.“

Lucius zdvihl zvědavě své světlé obočí.

Holohlavý muž s hadím obličejem pokračoval, „Moji smrtijedi zjistili, že je naživu ten vlkodlak. Lupin. Předpokládám, že bude chtít zachránit Pottera, ale také vím, že si mu zabil družku, tu potrefenou dceru jediné Blackové, která se nepřidala ke mně.“

„Nymfadoru Tonksovou, mou neteř…“

„Ano, tu. Určitě se bude chtít revanšovat. Neříkám ti to proto, že bych si snad myslel, že bys byl neschopný, jsi jeden z mých nejlepších smrtijedů. Říkám ti to proto, abys byl na to připravený. Nerad bych přišel o jednoho ze svých nejlepších smrtijedů nešťastným zapříčiněním.“

Lucius se Pánovi sklonil úplně k nohám. „Jsem poctěn, že si o mne děláš takové starosti, můj pane, a žes mi to řekl. Budu to mít na paměti.“

„To nejsou starosti, Luciusi,“ zažhne mu v očích. „Jsi pro mě stále výhodný a do budoucna mám s tebou jisté plány. Nechci, aby mi je hloupý vlkodlak překazil. Víš, jak dopadl Šedohřbet, když se jedinkrát obrátil proti mně.“

„Pamatuji si, pane,“ zamumlal zpola z prostoru lordových bot aristokrat.

„A teď, můj mazlíčku. Odejdi.“

 

 

***

 

 

Takže ten zavšivený Lupin ještě pořád někde žije? Proč ho vlastně vyvádí z míry, že ten blecháč je ještě stále naživu? A z čeho tak vlastně Pán soudil? Jak je možné, že přežil…

Leda, že by… Jak jinak. Nott nikdy nebyl příliš spolehlivý a vždycky si rád přikrášloval své ubohé historky, určitě také přikrášlil i tu historku o tom jednom zlobivém Fénixově řádu, jehož členové, kteří byli tehdy na Grimmauldově náměstí dvanáct, jsou mrtví.

 

Lucius naštvaně mrsknul sklenicí, která byla z poloviny naplněná skotskou, a ta se roztříštila o protější zeď. Zadíval se na hnědavý flek a povzdychl si.

Další z hromady karaf byla téměř na dně. Lucius byl za ta poslední léta zvyklý po nocích nadměrně pít. Co jiného také v tomto osamělém domě dělat? Sklenice dobrého pití pro něj byla nejlepším přítelem a pomáhala mu často rozhodnout se v mnoha směrech. Třeba v tom, že ihned nezabije Pottera, protože se chlapec docela hodí. Potter!

 

Co přišel domů, ještě nebyl zkontrolovat jeho odvedenou práci.

K čertu s prací. Zkontroluje ji zítra. Dnes už měl nohy příliš těžké a hlavu příliš prázdnou, zatímco žaludek nadměrně přeplněný. Mžoural očima kolem sebe. Místnost byla tak prázdná, když tu byl sám. Tak prázdná! Sám! To slovo zahrnovalo všechny jeho pocity. Ať si je zlý a neúprosný smrtijed, nikdy neměl samotu rád a nikdy netoužil po tom, aby byl sám a staral se jen o sebe. Jeho plány zahrnovaly starostlivou manželku, která se postará a kdejaký detail… Manželku a syna…

Manželku a syna, které zabil Potter.

Potter…

 

„Potter,“ vyslovil to jméno nahlas. Znělo tak vyzývavě. Tenhle Potter zničil jeho idylu a udělal z něj samotáře. Přesto… Zabít ho hned… To by nebylo moudré. Cožpak mu prvně ukázat, co z něj ta samota udělala? Dostat Pottera, není to vlastně privilegium? Mít čistého a neposkvrněného zlatého chlapce, TO je ta výzva. Někde vzadu v mysli jeho sebe ironické já prohlásilo: Přece jenom, dostat pána Pottera, to bude velká čest. Jak pro něj, tak pro mne. Ne každý má příležitost dotknout se dokonalého těla Malfoye.

Navíc on vůbec není k zahození, dovolilo si rýpnout jeho svědomí.

Z vitríny si hůlkou přivolal novou sklenici. Po okraj ji naplnil a vypil na ex. Vyprázdnil tak poslední zbytky v litrové karafě.

Ze zbývajících sil se postavil na těžké nohy a zamířil směrem do svých komnat. Doufal, že Potter bude tam.

Nohy ho sotva nesly, ale mysl měl téměř pročištěnou. Motal se mírně na stranu, ale dosáhl svého cíle.

Prudce rozevřel dveře a jako rentgenem projel místnost kousek po kousku. Přestože byla v pokoji příšerná tma, skrze měsíc v úplňku, který prosvěcoval do pokoje, bylo vidět aspoň do některých míst.

 

Měl pravdu. Potter byl tady. Jistě sám nevěděl, kam se nakonec uchýlit a vybral si místo, kde strávil poslední noc, přestože s nenáviděným Luciusem Malfoyem.

 

„Pottere…“ zavrčel mírně opilecky Lucius, zněl přitom jako rozlícený lev.

„Pane?“ Špitnul decentně mladík, klečící v rohu místnosti, hledě na trám masivní postele s nebesy, jako by snad ornament, který ji zdobil, byl něco neuvěřitelně zajímavého a on právě učinil nevídaný objev.

„Proč sedíš na zemi, kluku. Chceš být zase nemocný?“

„Ne, pane,“ syknul jemně Harry, ačkoliv jeho mysl vypovídala absolutní opak. Raději by zemřel, než by musel trpět takové ponížení a to zrovna od Malfoye.

„Tak se zvedni a mazej do postele,“ ušklíbnul se pro sebe muž, „mám pro tebe překvapení. Budeš určitě koukat, Pottere, to jsi totiž ještě neviděl…“

Harry, očekávaje nejhorší, se snažil co nejvíce zachumlat do přikrývky z šedivého saténu.

Lucius Malfoy začal ze sebe shazovat veškeré vrstvy oblečení. „Pottere,“ okřiknul ho, až se chlapec málem zalknul, „copak tě doma neučili, že v oblečení se v posteli nespí? Svlíknout!“

„Ne, pane!“

„Cos to řekl?“

„Řekl jsem ne,“ našel Harry v sobě zbytky své hrdosti a dovolil si oponovat.

„Ty kluku neposlušná! Crucio!“ Natáhnul se pro hůlku a zamířil na toho spratka.

Ten se začal v jeho posteli kroutit, ale nevydal jedinou hlásku. Víčka měl semknutá a ruce stočené do pěstí, až mu bělaly klouby. Zuby měl pevně zaťaté a tvář mu polévala červeň.

„Bolí to, že ano?“

Kluk mlčel.

„Odpověz, Pottere nebo to bude ještě horší,“ mávnul hůlkou a intenzita kouzla se mírně zesílila, skrze Harryho rty se prodral tísnivý požadavek, měl nedostatek kyslíku. Hned na to mírně zakňučel. Jako štěně, které právě dostalo kopanec do žeber.

„Já mám celou noc, Pottere. Jak vidíš, jsem tady sám, sám, protože ty si zabil moji ženu a mého syna! Kvůli tobě tu teď trčím sám!“ zvýšil hlas Malfoy. „A co sis nadrobil, to si vyžereš, Pottere! Pykej za to, o cos mě připravil!“

„Já-…“ slova splynula s dalším přidušeným nadechnutím. Skrze bolest se Harryho ústa nechtěla hnout.

„Pros o milost, Pottere!“

„Nikdy!“

„Tak to bude jenom horší!“

 

Najednou bolest ustala. Harryho napjaté svaly povolily.

Ale výraz v Malfoyově tváři vůbec nevěstil nic dobrého. Muž znovu mávnul hůlkou a Harryho šaty nato tata zmizely. Najednou k němu přilehl zavalitější muž, zalehl ho svou vahou. Uchopil jeho nohy, dal si je na ramena. „Tak ty nebudeš prosit o milost, spratku?“

„Nikdy,“ zavrčel z posledních sil Harry, načež pán domu znovu mávnul dvakrát hůlkou a Harry pocítil na svém konečníku cosi chladivého.

Než stačila jeho mysl pochopit, o co se jedná, pocítil v sobě i něco dalšího. Něco, co tam vůbec nemělo být.

Lucius Malfoy naplnil Harryho Pottera celou svou délkou. Na jeden bolestivý a nelítostný příraz.

Nebelvírskému hrdinovi se hrůzou ježily chlupy na těle a očima těkal ze strany na stranu. Neskutečně to bolelo. A rozhodně na něco takového nebyl připravený.

 

„Ne,“ křikl.

„Ale ano,“ zafuněl poněkud zmoženě smrtijed a prudce do něj přirazil. A znovu. Bez jakékoliv snahy ho šetřit. Byl rozlícený.

„Omlouvám se,“ vzlykl chlapec, ale nic mu to nebylo platné.

„Na to už je pozdě, Pottere!“ Přirazil Lucius znovu, tentokrát mnohem tvrději, pokud to vůbec šlo. Nemohl se dále ovládat.

Ačkoliv ze sebe Lucius dělal bezcitného ignoranta, ten kluk si vůbec neuvědomoval, jak šíleně je rozkošný, když tak milostivě se slzami v očích škemrá. Tak ponížený, tak zlomený, tak úchvatný! Lucius svůj penis vytáhnul a znovu ho tvrdě zasunul. Učinil tak několikrát, než se absolutně postrádaje soudnost, svalil uspokojený na Harryho bezvládné tělo.

 

Zvedl zrak k tomu zatracenému klukovi a zjistil, že ten ztratil mezitím vědomí.

Opatrně z něj vystoupil a všiml si něčeho nevídaného.

Zatracený nestydatý kluk. Tvářil se, že je mu to nepříjemné, zatímco jeho samotný pták stál hrdě do výšky a žádal o pozornost.

Lucius toho hodlal využít.

 

„Enervate,“ zvolal a Potter se proti své vůli znovu probral. „Pane Pottere, nikdy jste mi neřekl, že jste natolik zvrhlý, že vás vzrušuje tvrdý a nekompromisní sex s mužem…“ nasadil tón, který slýchával u svého kolegy, Severuse Snapea, když mluvívával s Potterem. Bylo v tom jakési kouzlo okamžiku. Vysloužil si tak ponížený výraz v Harryho obličeji. „Takže tebe přitahují muži?“

Rukou požitkářsky uchopil tu jeho Potterovskou chloubu a začal ji nekompromisně třít.

 

„Ne, prosím,“ po tváři toho chrabrého a statečného kluka se začaly linout slzy.

Lucius ve svém tažení nepřestával. Naopak své doteky zintenzívněl a začal Pottera víc dráždit. Když se blížil k vrcholu, nedokázal už nijak protestovat. Jen přerývavě dýchal a nechal svého pána, ať už dokoná, co musí, aby měl konečně od něho pokoj.

Naivně si myslel, že horší než u Voldemorta už to nemůže být. Mýlil se. Mohlo. Voldemort ho alespoň sexuálně neobtěžoval a už vůbec svou pozornost nevěnoval jeho tělu v tomto ohledu.

 

Najednou se na Harryho břicho a Luciusovy prsty vylilo něco horkého a lepkavého. Potter při svém nejúžasnějším orgasmu, který kdy za svůj mizerný krátký život zažil, zvolal: „Já Draca a Narcissu nezabil, ty parchante!“

 

V ten moment, jako by se Lucius probral z transu. Pohlédl na kluka dolů. Ten se snažil popadnout dech a opětovně se zachumlával do přikrývky, jako by mu to snad pomohlo. Ale cítil se tak – byť nelogicky – více v bezpečí.

 

 

Zatímco Lucius zkameněl a zrakem probodával díru do drahého saténového povlečení, Harry Potter se pokoušel dosáhnout na jeho hůlku.

 

Naštěstí si zavčasu uvědomil, že se nesmí potápět do té hluboké a nekonečné zloby, která ho ochromovala. Teď ne. Teď ne! Na to bude času ještě dost. Když to vydržel celá léta, dnešní večer nebude výjimkou.

Nechá si to projít hlavou jindy.

 

Natáhnul se pro svou hůlku, oba dva očistil a lehl si na své místo na posteli. Otočil se bokem od toho zatraceného prolhaného kluka.

Proč něco takového řekl? Vždyť je to lež. Věděl, že jeho syna a ženu zabil Potter, tak proč vykládal tyhle nesmysly? Myslel si snad, že by ho to mělo zachránit, když oba dva věděli, že to není pravda? Chtěl ho ještě více naštvat? Jde mu o to, aby ho Lucius opravil teď a tady? Ušetřil ho ponížení a bolesti?! Semknul zlostně zuby.

Proč se snaží ospravedlnit? Před ním? Před smrtijedem? Viděl. To. Na. Vlastní. Oči. Viděl, jak se Potter skláněl nad jejich mrtvými těly. Jak držel Draca v náručí a něco si tam pro sebe zlostně říkal, z ruky mu přitom trčela hůlka.

 

Neměl chuť nad tím dál přemýšlet. Neměl toho kluka tady nechávat. Neměl s ním vůbec nic mít. Neměl si ho prohlížet, přestože je tak zatraceně přitažlivý a jeho tělo reaguje víc než ochotně. Neměl ho nechávat naživu. Měl ho prostě raději zabít. Zbavit se Pottera, zbavit se černých myšlenek. Zbavit se vlastní viny, že svou rodinu neochránil. Pomstít své nejbližší, pomstit manželku a syna. Pomstít svou samotu! Pomstít se na Potterovi.

 

Už poněkolikáté za tento den mávnul hůlkou a vytvořil kolem sebe ochrannou bariéru, skrze niž Potter nemohl projít. Pod polštář si uložil hůlku a semknul víčka.

Zpoza svých zad ještě slyšel několik štkavých vzlyknutí, ale vůbec se tím nezaobíral. Potter je jednoduše ještě nevyzrálý spratek, jehož nevychovanost nezná mezí.

Jak šíleně ho nenáviděl. Jak ho nesnášel. Jak malý krůček dělil tu nenávist od vzrušení. Jak strašně ho přitahoval a vzrušoval. Tak nezdravě. Frustrovalo ho to.

Zatracený Potter. Kdyby měl aspoň hrb na zádech, tři oči nebo shnilé zuby, všechno by bylo jednodušší, ale takto?

Takto mu to vůbec neusnadňoval.

A zatraceně ho štvalo, jak zatraceně v souvislosti s jeho jménem používal pravidelně slovo zatraceně.

 

Zachumlal se tváří do polštáře a během chvíle usnul neklidným spánkem. Alkohol v krvi vykonal své.

 

Venku zavyl vlkodlak.